Jeden muž byl pořád s něčím nespokojen, stále mu něco vadilo na lidech kolem a ustavičně si stěžoval na Boha:" Proč by měl každý nosit svůj kříž? Copak se tomu nedá nějak vyhnout? Už mám těch každodenních trampot opravdu dost." Dobrý Bůh mu odpověděl snem. V tom snu byl život lidí jako nekonečné procesí. Každý člověk nesl na zádech svůj kříž. Šli pomalu, krok za krokem, ale stále dál. V nekonečném průvodu kráčel i onen muž a nesl svůj vlastní kříž. Pak si všiml, že kříž je příliš dlouhý, a proto se mu šlo těžko. " Stačilo by ho o kousek zkrátit, trmácel bych se mnohem méně," pomyslel si. Posadil se na obrubník a rychle kus kříže uřízl. Hned se mu šlo snadněji a mohl jít i rychleji. Bez velké námahy došel až k místu, kam, jak se zdálo celý průvod směřoval. Na tom místě se rozkládala propast-široká průrva, za kterou začínalo nebe. Byl to nádherný pohled. Ale nebyl tam ani most ani lávka. A přece přes ni lidé přecházeli. Každý si sundal kříž z ramene, položil ho přes propast a přešel na druhou stranu. Jako by ty kříže byly udělány na míru. Sahaly přesně od jednoho srázu propasti k druhému. Přešli všichni. Jen on ne. Svůj kříž zkrátil a teď nedosahoval na druhou stranu propasti. Muž se rozplakal a zoufale naříkal:" Kdybych to jenom věděl....
Svatou Terezii z Avily právě ve chvíli velkých starostí přepadla mučivá bolest nohou. Postěžovala si Bohu:" Pane, to mi ještě scházelo po tolika trápeních!" Bůh jí odpověděl:! Terezie, tak jednám se svými přáteli." A Terezie na to:" Teď je mi jasné, proč jich máš tak málo."