Mnich Epifanio, který žil na Sicílii, v sobě jednoho dne odhalil nadání od boha: zjistil, že umí malovat nádherné ikony.
Chtěl namalovat také nějáké mistrovské dílo a rozhodl se, že to bude Kristova tvář.
Kde však hledat vhodný model, který by vyjadřoval utrpení i radost, smrt i zmrtvýchvstání, božství i lidství?
Pomyšlení na obraz Kristovi tváře nedalo Epefaniovi spát. Vydal se na cestu a procestoval celou Evropu, zkoumal jednu tvář za druhou. Žádná však nebyla ta pravá.
Jednou si před usnutím opakoval slova žalmu: "Hospodine, tvář tvou hledám. Svou tvář předemnou neukrývej."
A zdál se mu sen. Anděl ho vedl od jedné osoby, sníž se setkal, ke druhé a ukazoval mu na ní rysy, kterými se podobala Ježíšovi: radost mladé nevěsty, nevinnost dítěte, sílu rolníka, utrpení malomocného, strach odsouzence, laskavost matky, vylekanost sirotka, přísnost soudce, veselí kejklíře, milosrdenství zpovědníka, obvázanou tvář malomocného. Epifanio se vydal zpět do kláštera a dal se do práce.
Do roka byla Kristova ikona hotová. Ukázal ji opatovi a spolubratřím, kteří před ní v němém úžase padli na kolena. Kristova tvář byla tak krásná, zářil z ní hluboký cit a měla pohled, který člověku pronikal i do nejtajnějších zákoutí srdce.
Marně se Epifania vyptávali, podle koho ji maloval.

"Nehledej Krista ve tváři jediného člověka, ale v každém člověku hledej odlesk Kristovy tváře."