Legenda o ztraceném ostrově
Legenda o ztraceném ostrově
Podle starodávné legendy z Jižních moří se jednou v nejhlubší noci náhle rozpoutala divoká bouře a zachvátila plachetnici. Plátno a dřevo nevydrželo nápor drtivých vln a šlehajícího větru a loď se rozlomila vedví. Členové posádky se zoufale snažili zachytit čehokoli plovoucího na hladině a doufali, že nebudou pohlceni zpěněným mořem. Za úsvitu trosečníci spatřili nepříliš vzdálený ostrov. Pádlovali a plavali k němu ze všech sil, až se zhroutili na pláži, vyčerpaní a vyděšení, avšak naživu. Po několika hodinách se probudili a začali obhlížet okolí. Netušili, kde by mohli být, protože tento ostrov se na žádných mapách nevyskytoval. Že by je bouře zavála tak daleko z jejich kurzu? Trosečníci se rozhodli, že nejdřív ze všeho musí sesbírat zbytky lodi, aby měli dříví na topení a materiál na stavbu přístřeší. Do soumraku sehnali tolik materiálu, že mohli postavit jednoduché přístřešky, našli trochu jídla a shromáždili dostatek dřeva na velký signální oheň pro případ, že by zahlédli loď. Vyčerpaní se choulili v bezpečí malého ohýnku a každý muž vyprávěl své hrůzné zážitky z posledních čtyřiadvaceti hodin. Náhle byl večerní klid přerušen zvuky z lesa. Z mlází se vynořila tlupa ozbrojených domorodců a obklopila zděšené námořníky. Vůdce domorodců se přiblížil ke skupince s otevřenými dlaněmi na znamení míru. Pohyby vyzýval námořníky, aby s ním šli do jeho vesnice, kde o něj bude postaráno. Ale když se domorodý vůdce přiblížil ke světlu ohně, trosečníci se vylekali ještě víc. Domorodec neměl oči. Ne že by byl slepý nebo že by o oči přišel, prostě je neměl, dokonce ani důlky v místech, kdy by oči měly být. Námořníci se rozhlédli a všimli si ostatních domorodců. I oni byli bez očí. Vůdce domorodců vycítil strach trosečníků a pokusil se jim pomocí posunků sdělit, že není bezpečné zůstávat na pláži a že by ho měli následovat do vesnice. Domorodci je vedli mlázím až na pěšinu, která se vinula vzhůru do kopce do bezpečí vesnice. Trosečníci klopýtali, vrávorali a plazili se klikatou a nebezpečnou cestou. Mumlali si mezi sebou: "Já to nechápu. Jak to přijde, že ti domorodci nemají oči a přitom jdou tak rychle, a v noci, když my do všeho narážíme a o všechno zakopneme?" Konečně k nim dolehly zvuky z vesnice. Svitla jim naděje, že se úmorná cesta blíží ke konci. Avšak při vstupu do vesnice námořníky ještě víc znepokojilo zjištění, že i zde jsou lidé bez očí. Ve skutečnosti neměl oči nikdo z celého kmene. Trosečníci si pomysleli jako jeden muž: "Jak se můžou pohybovat a něco dělat, když i den je pro ně nocí, když nic nevidí?" Vůdce tlupy domorodců šel k náčelníkovi vesnice, aby mu podal zprávu. Náčelník poslouchal, jak jeho syn říká: "Otče, měl jsi pravdu. V té prudké bouři skutečně ztroskotala loď. Poslouchali jsme ty trosečníky celý den, abychom vypátrali, jestli jsou mírumilovní. Jenže oni mluví nějakou divnou řečí" - pokračoval syn, "a tak jsme jim mohli vysvětlit jenom posunky, že jim nechceme ublížit a že je odvedeme do bezpečí a poskytneme jim jídlo a přístřeší. "Ale otče," mluvil syn dál, "je mi jich tak líto. Jsou úplně neschopní. Vždyť na cestě nahoru jsem mezi ně musel rozmístit naše lidi, protože oni pořád naráželi do větví stromů a zakopávali o kořeny. Dva z nich málem spadli do strže. Nechápu, jakto, že nevycítili všechny ty věci, ani cestu nahoru. Otče, musíme pro ně udělat vše, co je v našich silách. Oni jsou tak bezmocní."
(Brian Cavanaugh, Kolik váží sněhová vločka a jiné příběhy)