Každý den, přesně v poledne, přicházel ke dveřím kostela mladík. Chvilku postál a zase odešel.
Nosil kostkovanou košili a odřené džíny, jako všichni chlapci v jeho věku. V ruce míval papírový sáček se svačinou. Faráři to začalo být podezřelé, a proto se ho jednoho dne zeptal, co u těch dveří dělá. V dbešní době se přece najdou lidé, co kradou i v kostele.
"Chodím sem, abych se pomodlil," odpověděl mladík.
"Aby ses pomodlil? To se modlíš tak rychle?"
"No každý den přijdu ke dveřím kostela a řeknu prostě:"Ježíši, tady je Tom." A pak jdu zase dál. Je to krátká modlitba, ale věřím, že on ji vyslyší.
O několik dní později se přihodila mladíkovi nehoda a byl odvezen do nemocnice s několika velmi bolestivými zlomeninami.
Ležel v pokoji splečně s dalšími pacienty. Jeho příchod změnil celé oddělení. Během pár dní se na jeho pokoji začali scházet pacienti z okolí. U jeho lůžka sedávali mladí i staří a on měl pro každého úsměv a povzbudivé slovo.
Přišel za ním i farář doprovázený ošetřovatelkou.
"Říkali mi, že na tom nejsi zrovna nejlépe, ale přesto dokážeš uťešit všechny ostatní. Jak to děláš?"
"Víte, každý den v poledne chodí za mnou návštěva."
Ošetřovatelka ho přeruší: "Ale vždyť sem nikdo v poledne nechodí!"
"Ale ano! Je tu každý den. Příjde ke dveřím pokoje a řekne: "Tome, tady ježíš." A zase jde dál."